V podzimních zahradách Sintry jsem se setkala se strážkyní ráje. Kam mám jet dál? Poslala mě na západ, k moři. V tu dobu jsem ještě netušila, že ráj se rozprostírá po celém portugalském pobřeží.
  Prošla jsem zahradou a dívala se, jak ranní sluníčko dokončuje generální úklid tak pečlivě, až se z palem kouřilo. K poledni už byla zahrada čistá, že by se dalo ze země svačit. Natáhla jsem se pod kapradinami a ochutnávala její pohádkovou atmosféru.
  Od zahrad je to kousek na pobřeží. Skvělé je, že na pa plážích nejsou ani moc velké tlačenice. Dá se tam celkem dobře najít místo pro deku. Vykoupala jsem se, natáhla do teplého písku a užívala si slunečného listopadového dne.
  Najednou moře zezelenalo, možná zrovna snědlo něco nezdraveho. Nebo to bylo tím, že ho zakryly tmavé mraky nad obzorem? Já si pro jistotu vlezla do jedné z jeskyněk, kterých bylo všude dost. Ani nevím, jestli pršelo, ale sny se mi v ní zdály pěkné. 
  Když jsem vylezla, potkala jsem místní obyvatele. A pak že jsou pláže prázdné :)
  Cesty dál se klikatily, kdyby padla mlha, můžu jít podél zábradlí. Jen pozor na třísky!
  Za další zatáčkou na mě vykoukl Balaton. Sice trochu víc zvlněný, ale díky své malé hloubce plný surfařů. Tedy, byli tam dva a než jsem je stihla vyfotit, zmizeli v nedaleké hospůdce. Tak jdu za nimi, mají tam skvělý Pastel de nata, košíček s pudingem. 
  Kousek za mořem jsou hory a rostou na nich bambule na kulichy. Asi tu bývají tuhé zimy.
  Ještě dál od moře rostou neslušné stromy. Od pasu dolů byly téměř všechny obnaženy. Prý jsou to korkovníky a dělají to kvůli nám, alhokolikům. Nechápu. Zamyslím se nad tím nad lahví portského. Je tu opravdu dobré.
  Cestou na jih mě podél pobřeží sledovaly mraky s šedivým závojem namočeným do vody. To nevypadalo dobře...
  Za chvíli začalo lít jako z konve a nebylo vidět na cestu. Ale nevzdala jsem to a odměnou mi byla nejkrásnější brána na nejjihozápadnější cíp Evropy. Brána ke konci světa.
  A já dostala odpověď na otázku z mého dětství - Kde bere duha barvy? Teď už vím, že je nasává z Atlantiku.
  K majáku Cabo de Sao Vicente jsem dorazila těsně před setměním, zrovna si před spaním rozsvítil lampičku. Čekala jsem, co si bude číst, ale lampička mu upadla do vody. 
  Tak jsem si stoupla na okraj konce světa a dívala se, jak ještě z vody osvětluje peřinkovou oblohu. Za chvíli byla tma a maják se ujal své práce. Až do rozbřesku poctivě poblikával do mých snů.
  Probudila jsem se až po přistání v Praze. A věděla, že tohle přistání z Lisabonu nebude zdaleka poslední. A je tady zase podzim a s ním usedám k počítači a kupuji letenku. Protože If you can dream it, you can do it! YES! 
prev / next