Povídky pro radost mojí i vaší

Těší mě psaní, fotografie, knížky, cesty dlouhé i krátké, pozorování lidí a sbírání jejich příběhů...

 
 

Drsní chlapi harlejáři

Kérky, holé hlavy a vousy, co zakrývají téměř celý obličej. Nablýskaný kov, kůže a šílený rachot. Černá barva. Harlejáři, zvláštní letní druh Homo sapiens. Jde z nich strach... 

Poznávám jejich svět teprve několik týdnů a nestačím se divit. Při prvních setkání jsem mezi pokérovanými chlapy hledala arogantní a nabubřelé nadsamce, leštící dnem i nocí své našperkované mašiny. Pijany, co po pátém pivu túrují po nocích své stroje, aby všichni, co spí, viděli. Nebo alespoň slyšeli. Marně. 

Potkala jsem kluky, co se nevzdali svých snů a dokázali si je splnit. Mají svůj stroj, co šlape tak, jak mu oni dovolí. Vlastní svět, cesty a dílny, nasáklé kromě olejů i pohodou. Jejich hranice jsou tak široké, že tvoří další území, plná recese a nápadů. 

Zdroj: https://monikakleinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=680295

Čekání na....jpg

Jak získat imunitu na chřipku i bez očkování a zadarmo?

Dnes jsem na to přišla! Zrovna si aktivně buduji imunitu na čtyři chřipkové viry a nepotřebuji k tomu ani jediný injekční vpich. 

Můj přítel si totiž takový vpich minulý týden zaplatil u svého obvodního lékaře. Původně si šel nechat naočkovat žloutenku, ale když zjistil, že žloutenka stojí tři tisíce korun, rozhodl se pro investici pěti stovek do chřipky. Když už tam byl, přeci nepůjde domů s prázdnou. 

V páteční teplý a slunečný den babího léta si přinesl domů ve své paži hned čtyři viry. Ty nejsilnější. Jak jinak, je přece chlap. Balení na sobotní výlet odložil na ráno a znavený návštěvou nových hostů ve svém těle usnul jako nemluvně. Tvoří si imunitu na zimu, až budou všichni ležet v horečkách, on bude jako rybička, vysvětloval mi, když si v noci převlékal propocené pyžamo.

Zdroj: https://monikakleinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=683958

20935037_10203559946555188_2444816259784898122_o.jpg

neukázněná babička

„No mamko, uznej trošku… Copak je normální ve tvým věku jezdit na inlinech a lézt po skalách? A to už vůbec nemluvím o hodinách těch lechtivej tanců… Bachatu a salsu tancujou dvacítky, když balej kluky. A ne padesátnice…“ „Padesát mi bude až příští rok…“ namítla jsem s úsměvem. „Ale s tím tancováním máš pravdu, dobře se při tom balí chlapi.“

Mrkla jsem na snachu. Bez reakce. Jen se zavrtěla a stáhla si sukýnku níž pod kolena. „Nejsi hlídací babička, my víme,“ povzdechla si a otočila se na mého syna: „Proč zrovna my musíme mít tak děsnou rodinu? Kámoškám se o jejich děti maminy přetahujou… Mají je třeba měsíc na chatě.“ Pozvedla obočí a kývla směrem ke mně. „Ani tu chatu nemáš.“ Pokrčila nosík, hodila hřívou a opřela ramínka o svou životní oporu – mého syna. Významně na něj upřela pohled s podtextem Tak řekni něco. Správně odhadl důležitost okamžiku a nasadil starostlivý výraz.  Je po mně, blesklo mi hlavou.„Jana má pravdu. Kdyby sis koupila chatu, stačila by nějaká malá… Mohla by sis na ní brát vnoučata, užívat si klidu alespoň o víkendu, když jsi v týdnu tak děsně aktivní…“ Odmlčel se, hledal slova.