Neukázněná babička

„No mamko, uznej trošku... Copak je normální ve tvým věku jezdit na inlinech a lézt po skalách? A to už vůbec nemluvím o hodinách těch lechtivej tanců... Bachatu a salsu tancujou dvacítky, když balej kluky. A ne padesátnice...“

"Padesát mi bude až za rok," mrkla jsem na snachu. Bez reakce. Jen se zavrtěla a stáhla si sukýnku níž pod kolena. „Nejsi hlídací babička, my víme,“ povzdechla si a otočila se na mého syna: „Proč zrovna my musíme mít tak děsnou rodinu? Kámoškám se o jejich děti maminy přetahujou... Mají je třeba měsíc na chatě.“ Pozvedla obočí a kývla směrem ke mně. „Ani tu chatu nemáš.“ Pokrčila nosík, hodila hřívou a opřela ramínka o svou životní oporu – mého syna. Významně na něj upřela pohled s podtextem Tak řekni něco. Správně odhadl důležitost okamžiku a nasadil starostlivý výraz.  Je po mně, blesklo mi hlavou.„Jana má pravdu. Kdyby sis koupila chatu, stačila by nějaká malá... Mohla by sis na ní brát vnoučata, užívat si klidu alespoň o víkendu, když jsi v týdnu tak děsně aktivní...“ Odmlčel se, hledal slova.

Vyměnili si pohledy. Asi teď přitlačí na pilu. Co třeba  nějaké emoce?Na ty bych mohla zabrat...„Dobrá, mami.  Proč nežít aktivně i ve stáří... Alespoň máš pohyb.“ Usmál se. „Ale na takové chatičce bys ho měla taky. A kdyby byla se zahrádkou... Nemusela bys kupovat pořád ty svoje bio potraviny. Klidně bys je mohla pěstovat sama. Pro sebe i vnoučata.“

Zarazil se. Došlo mu, že tohle nezabere. „No tak, mamko, Eliška je s tebou tak ráda. O nikom jiným tak nadšeně nemluví... Já tedy nevim, co spolu děláte, ale pamatuju si na svoje dětství,“ rozsvítily se mu oči. „Je fakt, že jsme si ho užili.“ Snacha ho zmrazila pohledem.

„No... Chtěl jsem říct...ehm...byl bych moc rád, kdyby Eliška s tebou mohla o prázdninách prožít alespoň kousek toho, co já...“ zvážněl.

Zatvářila jsem se vážně. Jedná se o vážnou situaci. Alespoň z pohledu těch dvou, čerstvých rodičů, kteří ze všeho nejvíc si touží ráno přispat, večer nehlídat čas a v noci se milovat bez neustálého odbíhání do dětského pokojíčku po každém hlasitějším projevu lásky...

Jak já jim rozumím. Není to tak dávno, co jsem přestala sledovat mobil, dělat taxikáře z lidušky na trénink karate a překládat obsah nákupního košíku do igelitek, lednic a hrnců..

Poslední z mých tří dětí teprve nedávno vylétlo z hnízda. A já, kvočna domácí, se zavrtěla, načechrala peříčka a protáhla křídla. Že bych nekroužila jen okolo svého kurníku a podívala se za plot dvorku? Popolétla o pár hřad dále? A klofla občas nějakého kohoutka? Jen tak, pro radost ze života? Proč ne? V křídlech mám síly dost, peří občas trochu přibarvuji dohněda a zobáček už po dvacetiletém manželství celkem držet umím... Ještě že už skončilo. Díky bohu za tu oplácanou brunetku...

Z mého filozofování mě vytrhl hlas syna. „No tak, mamko, netvař se tak vědecky... Ten víkend by se nám opravdu dost hodil...“ Zamrkal a ve tvářích se mu udělaly dolíčky. Stejné, jako má Eliška. Zastesklo se mi po ní. Kohouti ze sousedství počkají. Ale křídla nesložím. Vyletíme si za hranice našeho dvorečku spolu. Příští rok už půjde do školy, je čas na dámskou jízdu.

„Který je to víkend?“ Zeptala jsem se.

„Příští.“ Usmál se.

Plánovala jsem, že pojedu s kamarády na Vltavu. Už mám zarezervovanou kanoi... Ale co, stejně zatím nemám háčka... A Eliška už pádlo udrží.

„Dobře. V pátek mám volno, vyzvedla bych si Elišku už ve čtvrtek odpoledne.“

Takovou odpověď mladí nečekali. Nadšeně přikývli s vidinou volného čtvrtečního večera.

„Zabalte jí spacák, karimatku, náhradní oblečení a boty do vody. Stan, loď, vestu a pádlo mám.“

Otevřeli ústa. „Cože?“

„Potřebujete hlídání?“ Mrkla jsem na oba překvapené pohledy. „Tak ve čtvrtek v pět malou přebírám a v neděli večer v pořádku vracím. Bohatší o krásné zážitky s babičkou.“

 

Eliška pobíhá před půjčovnou lodí, oblečená pouze do plovací vesty. Bosá, špinavá, v jedné ruce nedojedený rohlík od snídaně, v druhé pádlo, větší než ona sama. Ale z ruky ho nedá, je důležitý háček. A ten, jak je známo, nesmí dát pádlo z ruky.

„Elí,“ volám do davu, kde zrovna malá copatá hlavička vykukuje z raftu, plného rozesmátých Holanďanů.  Očividně netuší, co je to jazyková bariéra. “Poběž, už máme kanoi. Můžeme se nalodit, plavčíku.“

„Jé, taky máme modrou!“ Hodnotí odborným okem. „Jako všichni kolem. I sud máme stejnej jako ostatní. Jak poznáme, že je tahle kanoe naše?“

„Správný vodák vždycky najde svou loď, to si pamatuj. I v noci. Tomu se říká vodácká intuice.“ Poučuji s úsměvem.

Přikývne a už skáče na přední lavičku. Sud, dítě i pádlo mám, můžeme odrazit od břehu.

 

„Ahoooj!!“ Pokřikuje Eliška na všechno kolem. Máme za sebou první šlajsnu, zadrhnutí na mělčině i rybářův vlasec. Ten jsme sice chvilku rozmotávali z copánků, ale prut jsme poctivě vrátily.

„Mamča bude koukat, až jí povím, že už umím čůrat z lodi,“ culí se Eliška. A začne si prozpěvovat. Za chvilku už dáváme jeden šlágr za druhým. Občas se k nám připojí nějaká loď a soulodíme. Většinou se podaří Elišce během chvilky vyprovokovat lodní bitvu a létající mokrá houba mezi vodáky nešetří na nikom nit suchou. Je to prima den, pomyslím si. Až bude další hospůdka, doplníme palivo – kofolu a pivo. Dvě černý, jak se naučila Eliška objednávat.

Voda se zklidnila, čeká nás nekonečný volej. Eliška je unavená, žmoulá si očička a navrhuje: “Než dáme kofolu, udělám si ve špičce domeček, jo? A povíš mi nějakou pohádku?“ A už si pod sebou roztahuje svojí karimatku. Z mé modré karimatky udělám stříšku a ona během chvilky, celá schovaná ve špičce lodi, usíná. Ani se nedozvěděla, jak to dopadlo s těmi rusalkami...

Trošku se zatahují mraky, poprchává. Z Elišky není vidět ani kousek, jak se zakutala do svého nového pelíšku. Ani kapička deště se k ní nedostane. Když nadzvednu karimatku, zahlédnu dvě umolousané bosé ťapky.

Hospůdka na dohled! Mám ji vzbudit? Jsem hned zpátky, jen doběhnu pro pití. Je tady spousta lodí. Přirazím ke břehu mezi další modré plasťačky. Ti vodáci se snad klonují! A lodě s nimi.

Nebyla jsem pryč ani deset minut. Tedy to dítě má spaní, zazáviděla jsem. Šíbují tu s loděmi jako na nádraží a ona se ani nevzbudí. Modrá karimatka, co jí zakrývá, se ani nepohnula. Dám láhev s kofolou do lodi a pádluji směrem k jezu. Už se těším, jak si ho užijeme.

„Elí, broučku, vstávej. Bude klouzačka.“  Překřikuji hluk vody valící se pod jezem. Karimatka se ani nehne. „Haló, vstáváme, háčku. Pádlo do ruky a jdeme si to užít.“ Ticho. Je asi pořádně utahaná. Nevadí, vzbudím jí až před dalším jezem.

Rozjedu to na jez, špička míří přímo do vodního kohouta. Snad nenaberu vodu. Asi jsem ji měla vzbudit, bleskne mi hlavou. Vtom se ozve rána. Loď se nakloní na bok. Kontra! Křikne na mě podvědomí. Zaberu víc. Na boku lodi skřípne kámen. No tak! Přeci se ne... V tu chvíli se loď natočila napříč jezu. To ne! Loď se převrací na bok. Voda mi plní ústa, valí se mi přes hlavu divoký proud. Táhne mě od lodi. Snažím se něčeho zachytit. Konečně kameny. Dostávám se nad hladinu. „Eliška!“ Vykřiknu a chytám loď. Zahlédnu odplouvající sud, karimatku, pádlo... Elišku nevidím. Snad se nezaklínila v lodi?

„Ježíši Kriste! Kde je Ela?“ Vykřiknu, když s ostatními vodáky otočíme loď. Je prázdná. „Měla jsem v ní dítě!“ Křičím a jako šílená běhám mezi kameny a máchám rukama ve vodě. „Pomozte mi!“ Okolní přihlížející skáčou do jezu.

„Měla vestu?“

„Červenou.“ Vyhrknu.

Vody je po pás, musíme ji někde najít. Běžíme pod jez. Po dítěti ani stopy. Rozhlížím se kolem. Nikde není. Pár metrů ode mě se zaklínil sud, vedle něj plave batoh, lodní pytel, lahve... Po Elišce jako by se voda zavřela.

„Ne!“ Vykřiknu při té děsivé představě. „Elí! Eliško! Kde jsi? Elí!“

Skupinka kluků prolézá jez, ostatní přináší do lodi moji bagáž. Velký hnědý batoh, lodní pytel...

„Díky moc,“ zadrmolím. Najednou mi bleskne hlavou. To nejsou moje věci. Mám přeci červený batoh! A lodní pytel nemám! Ty lahve... Nic z toho není moje! Ta loď není moje!

„Kde mám loď? Mám v ní dítě!“ Vykřiknu.

Dívají se na mě jako na blázna.

Modrá karimatka! Vlezla jsem u hospody do lodi, která měla přikrytou špičku modrou karimatkou! Ale ne do mojí! Moje tedy zůstala u hospody! A v ní Eliška! Projela mnou obrovská úleva a zároveň strach. Ale kde je teď?

„Nechala jsem dítě u hospody! Nehledejte ho tady! Potřebuji rychle k hospodě!“ Hrnu ze sebe zmatené věty a jen potvrzuji dojmy přítomných - ona zešílela.

Nechávám loď lodí a běžím ke břehu.

„Honem! Potřebuji k hospodě!“ Chytám postaršího muže, držícího hnědý promáčený batoh. „Mám tam dítě!“

Chytá mě za ruku. „Jaké dítě? To, co hledáme pod jezem? Uklidněte se. Všechno bude dobrý. Najdeme ji.“ Mluví na mě jako na blázna. „Klid. Klid, maminko. Už jsme zavolali záchranku i policii. Bude dobře. Všichni ji hledáme.“ Ukazuje na spoustu lidí ve vodě.

Dochází mi, že touto cestou se k Elišce nedostanu. „Ale ona tady není,“ hlesnu, oči plné slz. Sesunu se na zem.

„Babí! Babí! Máme nový kamarády!“ Ozve se z řeky nad jezem. Zahlédnu modrou kanoi se žlutou hlavičkou s copánky na přídi. Mává nad hlavou modrou karimatkou.

„Babí! Ty jsi mě zapomněla u hospody. A odvezla jsi Honzovi jeho loď!“ Volá, když s ní její nový zadák přiráží ke břehu. A utíkajíc ke mně dodává: „A to jsi říkala, že dobrej vodák si svojí loď vždycky pozná, ne?“

Skočí mi do náruče a šibalsky na mě mrkne: „Máš tu kofolu?

Zavrtím hlavou: „Utopila jsem ji.“ Rozbrečím se.

Pevně přitiskne svůj obličejík na mou uslzenou tvář: „Ty jsi se cvakla? Kvůli tomu se ale  nebrečí, ne?“

Zdroj: https://monikakleinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=419767

Superzdravé sušenky

Dcera se pro zdravou stravu rozhodla před dvěma lety, rozdala sousedům zbylý cukr, všechny druhy bílé mouky a několik sáčků koření s glutamátem s tím, že ona tyhle jedy už jíst nebude.

Maso nahradila fazolemi, sladkosti sušeným ovocem a pečivo oříšky. Bylo to dobré rozhodnutí. Obzvlášť proto, že už po mně není vyžadována nedělní bábovka ani vánoční cukroví. Má příležitostná pomoc ohledně potravy se smrskla na hlídání oříšků proti náletům molů v době její dovolené. A to dělám opravdu poctivě, pravidelnou degustací všech uschovaných plodů, od brusinek až po mandle. 

I během její letošní dovolené jsem poctivě hlídala a degustovala. V jedné z krabic jsem objevila placičky velikosti knoflíků. Asi další druh zdravých sušenek, jelikož sladké moc nebyly. Ale na to už jsem si tady zvykla, cukr je přeci jed. Chuť byla zajímavá, a vůně také. Nejlépe vynikla, když jsem si je namáčela do čaje, samozřejmě zdravého zeleného. 

Odsypala jsem jich pár i pro sousedku diabetičku, ať se vzdělá ve světě zdravých potravin. Chutnaly jí, a tak jsme postupně během dvou týdnů dovolené mé dcery vyjedly celou krabici. Než se vrátí, koupím jí i sobě další. I sousedce. 

Před návratem dcery jsem dokoupila téměř snězené mandle, sušené ovoce a oříšky. Jen ty sušenky se mi nedařilo nikde sehnat... Ani ve speciálních obchodech se zdravou výživou. Prodavačka zkoumavě prohlédla sušenku, ale její název neznala. Už už to vypadalo, že bude muset doplnit krabici se sušenkami až moje dcera. 

Až v jednom smíšeném zboží se na mě usmálo štěstí. Vietnamec se po ukázání sušenky sklonil za pult a vytáhl v misce naprosto stejné. Takže nějaké zdravé pochoutky z Asie? Že mě to hned nenapadlo.

Zpod pultu se ozvalo nespokojené zavrčení. Vietnamec se s miskou opět sklonil za pult a já zaslechla spokojené mlaskání. Do mého žaludku udeřil blesk. Já celých čtrnáct dní chroupala k čaji psí granule! 

Sousedce jsem dodnes své tajemství zdravých sušenek neprozradila. A když se mě po nich ptá, významně zmíním, že se jedná o luxusní produkt a stojí opravdu hodně. Tolik za to přece nedá. Myslela jsem, že mám vyhráno a na sušenky bude zapomenuto. Včera ale za mnou přišel její manžel s tím, že by je chtěl své ženě koupit pod stromeček. Ví, že jsou tak drahé, ale co by pro svou milovanou manželku neudělal...

Zdroj: https://monikakleinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=686666

Jak získat imunitu na chřipku i bez očkování a zadarmo?

Dnes jsem na to přišla! Zrovna si aktivně buduji imunitu na čtyři chřipkové viry a nepotřebuji k tomu ani jediný injekční vpich.

Můj přítel si totiž takový vpich minulý týden zaplatil u svého obvodního lékaře. Původně si šel nechat naočkovat žloutenku, ale když zjistil, že žloutenka stojí tři tisíce korun, rozhodl se pro investici pěti stovek do chřipky. Když už tam byl, přeci nepůjde domů s prázdnou. 

V páteční teplý a slunečný den babího léta si přinesl domů ve své paži hned čtyři viry. Ty nejsilnější. Jak jinak, je přece chlap. Balení na sobotní výlet odložil na ráno a znavený návštěvou nových hostů ve svém těle usnul jako nemluvně. Tvoří si imunitu na zimu, až budou všichni ležet v horečkách, on bude jako rybička, vysvětloval mi, když si v noci převlékal propocené pyžamo. 

Ráno mě kromě slunečních paprsků probudilo šoupání, vrzání, chrchlání a posmrkávání. Přítel se malátně ploužil po bytě s utěrkou na hlavě a hledal další papírové kapesníčky. Vedle postele ležela dvě propocená trička. Výlet odložíme na neděli, dnes se půjdu projít ven sama, přítel bude dál pokračovat v budování imunity na zimní měsíce.

Na venkovním teploměru bylo krásných 28 stupňů, jeden z nejkrásnějších víkendů tohoto podzimu lákal všechny nenaočkované a tedy nezodpovědné osoby ven. Teploměr mého naočkovaného a zodpovědného přítele ukazoval stupňů 38, takže ven nepotřeboval. Měl tepla dost. 

Když jsem se vrátila z procházky s další várkou kapesníků, sirupem na kašel, paralenem a sprejem do nosu, pokusila jsem se roztáhnout žaluzie, aby si i přítel mohl se svými aktivními viry, rozprskanými a rozkašlanými po celém bytě, užít dostatečně slunečného dne alespoň za oknem. Jeho noví viroví kamarádi však preferovali šero, takže jsme zbytek víkendu strávili v zatemněném bytě, provoněném česnečkou a bylinkovými čaji.

Naštěstí babí léto víkendem nekončilo, naneštěstí budování imunity mého přítele na zimní chřipky také ne. Očkování se zkrátka musí užít. Když už člověk do něčeho investuje pět stovek, nemůže to jen tak halabala hodit za hlavu.

Během týdne jsem cestou z práce nakupovala další várky kapesníků, zázvoru a medu. Několik nocí jsem v obýváku usínala na gauči se špunty v uších, jelikož viry, usazené v nosní dutině mého přítele, vedly po nocích hlučné diskuse. S ubíhajícími dny babího léta a ustupující zimnicí bojovníka o imunitu jsem se začínala těšit na další víkend. Snad bude ještě hezky...

Je pátek a teplo a slunečno. Přítel konečně posílil svou imunitu a plánuje víkend. Já mu nepomáhám. Mám zimnici, kašel a rýmu. Bolí mě celé tělo. Jde mi vařit čaj a když mi podává paralen, spokojeně hodnotí situaci. Právě totiž zjistil, že mu pojišťovna na očkování přispěje třemi stovkami. Takže imunita jen za dvě kila. Zamyšleně se na mě podíval a dodal: „No vidíš a ty to máš díky mně úplně zadarmo.“ 

Babí léto dnes končí, začíná se ochlazovat. Venku je 15, u mě 37,5. Za pár dní už budu jako rybička. A moc se těším na zimní mlhavá rána, kdy se ještě za tmy budeme s přítelem brodit plni imunity v břečkách sněhu do práce, zatímco kolegové budou doma v posteli popíjet čaje a léčit svou poctivě získanou chřipku.

Zdroj: https://monikakleinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=683958

Za týden pět kilo dole bez fitka a hladovění

Po Vánocích jsme zkrásněla. Všechny vrásky jsou fuč. Nepotřebovala jsem botulin ani kyselinu hyaluronovou. Vyplnil je tuk, který kromě obličeje obsadil i místa v pase, na stehnech a zadních partiích. Prsa vynechal...

Jako každý rok v tuto dobu jsem se oblékla do sukní na gumu a volných svetrů. Teď už mě škrtí jen řetízek na krku a prstýnek, co nejde sundat ani při ponoření ruky do horkého oleje. Jak jen dostat rychle těch pět kilo dolů? Michelinův meč mi visí nad hlavou a mně pomalu dochází, že jestli s tím nic neudělám, ze zimní pneumatiky se stane letní.

Rozhodla jsem se vzít svou váhu do vlastních rukou. Nebudu čekat na nový rok, jdu na to hned. Otevřela jsem skříň, popadla váhu a uložila ji pod komínek s prádlem na žehlení, riflemi a vypasovanými halenkami. Zkrátka na místo, kam ukládám neoblíbené věci. 

Uvařila jsem si kávu, z talířku odebrala půlku cukroví a nalila Cinzano do menší skleničky. Zapnula jsem počítač a zadala dvě kouzelná slova – jak zhubnout. Chvilka brouzdání internetem stála za to. Kromě současné deprese z nabraných kil se přidaly deprese z přicházejícího menopauzy, ztráty estrogenu a nárůstu depresí v období přechodu. Období, jež se vyznačuje rychle se tvořícími a špatně se likvidujícími tukovými zásobami.

Vzala jsem si na klín krabici se zbytkem cukroví a snažila se zajíst frustrující pocity z mé budoucnosti. Cukr mi během chvilky dodal energii a já po další skleničce s Cinzanem našla to, co jsem potřebovala – cestu, jak zhubnout rychle, pohodlně a bez hladovění. Jak jednoduché a přirozené. Žádná chemie a odříkání. Stačí si udělat dvakrát denně dvacet minut čas a váš metabolismus se opět urychlí, spalování tuků se zvýší, tělo zpevní a vytvaruje a navíc vám vyplaví do těla hormony štěstí, které se vyplavují při jídle. Takže nejenže zhubnu, ale i omládnu!

Je rozhodnuto. Jdu do toho. Dvakrát denně během dvaceti minut pohodlně spálím 4000 kJ. Nemusím ani chodit do fitka, protože tahle úžasná aktivita se dá dělat téměř všude a nestojí ani korunu. Jediná investice se doporučuje do kvalitního oblečení a dobré hygieny. Pokud se rozhodnu trénovat sama, je třeba zakoupit ještě několik pomůcek. Z úsporných důvodů jsem zvolila trénink ve dvou, kde není potřeba už zajišťovat nic kromě sparingpartnera. Tím jsem určila alespoň pro začátek, než získám sebevědomí na trénink s někým cizím, mého přítele. 

Zpočátku budeme trénovat ráno a večer doma. Časem, až se oteplí, můžeme trénink přesunout do přírody. Odložila jsem poslední krabici s cukrovím a sepsala si na základě výpočtu odborníků tréninkový plán – desetitiminutová předehra se svlékáním (1000 kJ), další tři minuty vášnivého líbání (300 kJ), pět minut sexu (1200 kJ), předstíraný orgasmus (1 300 kJ), oblékání šatů ve spěchu (400 kJ). Jak snadné. Nasazováním kondomu se spálí jen 25 kJ, to není ani za půlku rohlíku, takže vynechávám. 

Dopsala jsem plán, oblékla si několik dalších vrstev (jinak bych přišla o 1000 kJ), zapálila svíčky, pustila hudbu a se zbytkem cukroví čekala na přítele, až přijde z fitka. Motivace je silná. Německý výzkum totiž prokázal zajímavou skutečnost – pokud se budeme oddávat milování jednou denně po dobu dvou týdnů, můžeme zhubnout až 5 kg. Takže při mém dvoufázovém tréninku budu mít svoji původní váhu už na Tři krále!

Zdroj: https://monikakleinova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=694095